Takže reportáž z Liberecké kvalifikace – Podještědského osidlování. Varování na začátek: Pokud vám vadí, když někdo někoho chválí, tak dál nečtěte, protože, jak jsem už dřív slíbil, budu tady liberecké organizátory chválit. Uznávám ale, že reportáž jenom o chvále by neměla až tak velký smysl, protože samotný liberecký turnaj přinesl pár velmi zajímavých příběhů.
Do Liberce jsem vyrazil už v sobotu před polednem, z Brna je to přeci jen kousek cesty. Ale té cesty jsem rozhodně ani chvilku nelitoval. Rozkvetlá příroda všude kolem trati, která probíhá krásnou krajinou se spoustou nádherných výhledů, rozhodně sála za to. Takže jsem si ten víkend zdaleka neužil jen turnaj, ale i samotnou cestu. Pokud budete mít někdy takhle na jaře chvilku času, tuhle cestu vlakem můžu doporučit jako moc hezký zážitek.
Další příjemná část víkendu mě čekala po příjezdu do Liberce, když jsem dorazil do Čajovny 82 vůní. Ta mě okouzlila moc příjemným prostředím se spoustou moc pěkných her. Když tam během večera jen tak chodili lidé, že si chtějí něco zahrát, měl jsem z toho moc dobrý pocit. K tomu výborný čajík, pár příjemných her s Jakubem z Paluby a Vaškem a Petrem z Čajovny (skončili jsme Tikalem asi o půl třetí ráno J), a hlavně sušené ovoce za skvělé ceny, které jsem si pořádně užil. No doufám, že se do toho Liberce zase co nejdřív dostanu, protože ten sušený ananas byl opravdu super. V rámci večerního sezení v Čajovně bylo navíc dohodnuto pořádání jedné velmi perspektivní akce – Libereckého festivalu společenských her, na který se můžete těšit v listopadu, a je se na co těšit, to vám můžu zaručit.
Ale teď už k samotnému turnaji… Spali jsme přímo v Čajovně, ale už o půl osmé ráno nás Vašek nervózně budil, ať jako vstaneme a že už se přesuneme na místo konání. Jakub měl se vstáváním trošku problém, nakonec ale musel i on vstát a po požití ranní kávy jsme se pod vedením Ivana, třetího z čajovníků, vydali směrem z Liberce, někam do lesa, až jsem si začal myslet, že na toto místo nemohou žádní z účastníků dorazit, protože se někde ztratí. Pak se ale ukázalo, že blízkým okolím projíždí tramvaj a že cesta od její zastávky bud organizátory pečlivě vybavena navigačními tabulkami vedoucími všechny účastníky neomylně ke správnému cíli. Nakonec tedy všichni bez problémů dorazili na skautskou základnu Hanychov, která nám pro den turnaje nabídla své velmi příjemné prostory obsahující vše, co je pro takový turnaj třeba a ještě mnohem více.
První účastníci dorazili už kolem deváté, tak jsme je ihned zapojili do kontroly kompletnosti všech herních sad Osadníků a stavby herních plánů pro první kolo turnaje. Vše se podařilo a v deset hodin se mohlo začít hrát v zatím rekordním počtu čtyřiceti hráčů. A taky se začalo. Hráli všichni, od nejmladšího Vojty Indráčka až po jeho tátu Ivana, známí i neznámí, milenci i manželé, děti a rodičové. Jakubův zákeřný losovací program právě mnohé z těchto k sobě patřících lidí šikovně umisťoval ke stejným stolům, takže docházelo k mnoha velmi prestižních soubojům, například v už zmíněném rodinném klanu Indráčků z Desné.
Každopádně všichni hráli naplno a pokud zrovna nehráli Osadníky měli ve vedlejší možnost si zahrát spoustu dalších her, které kluci z Čajovny s sebou přivezli. Největší zájem byl asi o Abalone, Ztracená města nebo karetní Osadníky, ale hrály se i mnohé další hry.
A teď se pomalu dostáváme k těm příběhům. Napadají mě alespoň čtyři…
Příběh první: Petr neumí stavět města. Ve chvíli, kdy měl na plánu pět vesnic a žádné město, bylo jasné, že stavba měst prostě zrovna není jeho oborem. Od té doby prostě Petr neumí stavět města a například u her jako je Bang! S tím má opravdu problém J. Na jeho obhajobu je ale třeba říci, že jinak hrál opravdu dobře, o čemž svědčí jeho konečné čtrnácté místo. Navíc všichni, kteří s ním hráli, se celou dobu výborně bavili.
Příběh druhý: Vladimírům stále kousek chybí. Pokud si prohlédnete výsledy kvalifikace na Pragoconu, najdete tam povědomá jména – Vladimíry Nového a Suchého. Umístili se na tam na čtvrtém a osmém místě. Přijeli si zahrát i do Liberce s tím, že už jim snad kvalifikace do finále neunikne. Bohužel zase kousek chyběl, tentokrát obsadili právě dvě první nepostupová místa – páté a čtvrté L. Doufám, že tihle dva to nevzdají, protože podle mě si to finále rozhodně zaslouží.
Příběh třetí: Katka – příběh téměř hororový. Za největší smolařku liberecké kvalifikace se zcela určitě dá označit Katka Suchá. Ta vyhrála první tři své partie a byla tak pasována na jednu z hlavních kandidátek na vítězství s tím, že kvalifikaci má už téměř jistou. Bohužel ale v poslední hře skončila vzhledem k nepředvídatelné shodě okolností až na posledním místě, což znamenalo celkem až šesté místo, což mě opravdu hodně mrzelo, ale je prostě vidět, že hodně dobrých hráčů tu máme spoustu a nakonec když se nepřidá kousek štěstí, může někdo po výborných hrách skončit takhle. Snad to ani Katka s kvalifikacemi nevzdá, protože hraje moc dobře.
Příběh poslední: Vítěz. Na první pohled nenápadnými výkony se nakonec k přesvědčivému vítězství propracoval jeden z domácích favoritů Lukáš Polák. Poté, co si ve své druhé hře připsal „pouze“ 2,5 bodu za 2. – 3. místo, se propracovával ze zadních pozic, ale nakonec vítězství ve třech zbývajících partiích a podpora sympatické přítelkyně Martiny stačili na vítězství. Gratulujeme. Další postupová místa si připsali také domácí Luboš Hradecký a Michal Kollert (i když ten se prý hlásí spíš k Děčínu). I ti si rozhodně zaslouží gratulaci za moc pěkné hráčské výkony.
To tedy bylo Podještědské osidlování. Nakonec ještě to možná nejdůležitější. Poděkování organizátorům, kteří všechno připravili s nevídanou pečlivostí a měly nachystáno vše, co bylo potřeba a ještě spoustu věcí navíc, včetně počítače a tiskárny, která posloužila k okamžitému tisku výsledků, dalších her pro zábavu v přestávkách a nebo na požádání kafíčka pro znavené hráče i organizátory. Takže moc díky Ivanovi, Petrovi a Vaškovi z Čajovny 82 vůní za kompletní organizaci, všem ze skautské základny Hanychov a prostory a veškerý servis a všem ostatním, kteří s tímhle skvěle vydařeným turnajem měli něco společného.
Pogo
